Je ráno. Mám
prázdniny, ale přesto vstávám dříve než obvykle. Tahle cesta byla naplánována
tak trochu narychlo, takže si ráno balím jen ty nejdůležitější věci do
kapes (vypadám jak vánoční stromeček, nevím, proč jsem si nevzal batoh) a
jdu čekat s helmou v ruce na Romana.
Roman
je můj strýc. Všude, kde se objevíme my dva, si o nás myslí, že ta podoba
otce a syna je neuvěřitelná, a my pak musíme těžko vysvětlovat, že
nejsem Romanův syn, nýbrž synovec.
Je
něco okolo devíti hodin, ale ještě si jedem něco zařídit do práce. Než
se odtam vyhrabeme, je asi půl desátý a my vyrážíme směrem Brno přes
Letovice. Je to naše první cesta do Brna s FJRkem. Někdy Romana obdivuju,
s jakým náklonem dokáže projíždět zatáčky na obyčejných okreskách.
Ovšem já, jako spolujezdec, na to mám úplně jiný pohled než řidič. Vyjíždíme
z Letovic a teprve tady se dostane těch slibovaných 145 plnokrevných koní
ke slovu.
Je
to LOV NA AUTA. Rozdělil bych to na 3 skupiny. Řidiče IDIOTY, kteří ví, že
za nimi něco jede, ale ze závisti, mindráku, apod. odmítají uhnout, řidiče
INTELIGENTNÍ, kteří uhnou a ještě s úsměvem vám zamávají na
pozdrav, a řidiče KLOBOUKOVÉ, kteří nesmyslně pomalou jízdou otravují
nejen vás, ale i ostatní v provozu, a když už se konečně rozhodnou předjíždět,
tak je to většinou v to nejblbějším místě, a navíc ani netuší, že
je „něco“ předjelo.
Cestou
jsme se ale pěkně vypekli. Před Brnem u tzv. „čuracího lesíku“, kde je
poměrně velký zhup a hned za ním ostrá pravá, jedou asi čtyři auta a před
nimi brzdící Avie. Jde se na předjíždění, těsně před tím zhupem předjíždíme
Avii a s hrůzou zjišťujeme, že před ní jede ještě tahač se dřevem.
Místo mezi nimi není, vidět za ten kopec taky není, co teď? Jasně, že
jsme ho přejeli, ale bylo by to pěkně o ústa, kdyby tam něco jelo. Ve zdraví
dojíždíme do Brna a u BVV potkáváme skupinu brněnských motorkářů. Mají
silniční mašiny, zdraví se s námi a my se jich proto chvíli držíme.
Za chvíli jim ujíždíme směrem na Mikulov. V jednu chvíli nás předjíždí
vysokou rychlostí Audi s jugoslávskou SPZ. Asi po dvou kilometrech ho vidíme
v doprovodu Policie ČR…
U
Pohořelic zahýbáme doprava-směr Znojmo. Silnice tu jsou vcelku pěkný a i
počasí nám přeje, i když to tak po ránu nevypadalo. Dlouhé rovinky a dobré
zatáčky nám dovolují jet poněkud „svižnějším“ tempem. Ještě,
že máme s Romanem stejný nápady, protože už se mi fakt chtělo.
Je to naše první zastávka po výjezdu z domova. Jsme kousek před
Znojmem a po akci, kterou Roman vždy nazývá „uvázání psíka“,
pořizujeme první fotky. Ještě chvíli si užíváme sluníčka a vyrážíme
vstříc Znojmu. Město je to hezké, s hromadou kulturních památek a náměstími,
což mě občas dezorientovalo. Nejdříve jsme projeli, jen tak provokačně,
celé centrum na mašině, dokonce i na chvíli parkujeme na jednom z náměstí
a pořizujeme pár fotek. Neunikáme přitom hromadě zvědavých očí. Poté
odjíždíme zaparkovat někam jinam. Po pár minutách hledání nacházíme
skoro opuštěné parkoviště u nějaké restaurace. Už jsme si vcelku nacvičili
rychlé shazování všeho toho motorkářského oblečení. Musí to být
docela komický pohled jak hned po zastavení házíme helmy, bundy, mikiny a
rukavice do trávy. Další oblíbenou činností je taky sušení propocených
triček na živých plotech a vystavování naších polonahých „mužných“
těl slunci. Tak tímhle jsme odradili úplně každou…
Vyrážíme
do města-pěšky!!! Vidíme frontu u bankomatu a já si nemůžu odpustit poznámku:
“To je fronta, jak na prachy!“. Roman se směje, ale blbý pohledy přítomných
mě znejistí. Klidím se, nechci nějakou chytnout. Asi po kilometru se jen
tak, aby řeč nestála, ptám: „Máš vůbec klíčky od mašiny?!“ Odpověď
mě zcela dostala. Roman s ledovým klidem odpověděl: „NE!“ Trvalo to
pár vteřin, než si uvědomil, co vlastně řekl. Přikývl, usmál se a řekl:
„Tak klusej!“ Světe div se, mašina tam stála a klíčky v zapalování
se na mě už z dálky usmívaly. Dobrý, no.
Teď
už konečně jdeme na tu prohlídku města. Necháváme se každý vyfotit u známé
znojemské věže (pro mě začala být známá, až když mi řekli, že známá
opravdu je). Vlezli jsme tam i do nějakýho baráku, kde na nás vyletěla ženská
a jestli nechceme do podzemí. Poděkovali jsme, že ne a šli raději pryč.
Maj tam i takový pěkný úzký uličky porostlý psím vínem a po stranách
jsou drobný obchůdky. Kupujeme si tam pití a pomalu ukončujeme prohlídku města.
Ještě si fotím místní kostel a nějakého rudoarmějce se „špagínem“
v ruce, co si to hrdě stojí uprostřed kruhovýho objezdu a vracíme se k motorce.
Je asi 11 hodin. V dobré náladě zkoušíme, jak by měla vypadat správná
reklama na Poděbradku. Ještě, že nás
nikdo neviděl.
Je
hodně teplo a tak si mikinu uvazuju kolem pasu a rukavice rvu do kapes, které
jsou už i tak narvaný k prasknutí. Další cíl je motocyklové muzeum
v Lesné (od Znojma asi 15km). Zážitek z jízdy mezi Znojmem a
Lesnou nám zkazil nějaký „pilot“ ve své „supersportovní“ Škoda
105, který nás skoro sejmul při výjezdu z vedlejší na hlavní. Dřív
než se vřítil na hlavní si přibrzdil jestli náhodou něco nejede a když
viděl, že po hlavní jede „jen“ motorka, tak zase vesele šlápl na plyn.
A z toho, že jsem ho vyfakoval, si taky nic nedělal. Blbec!
Jdeme
se podívat do muzea. Mají to tu moc pěkně udělaný. K vidění je zde
hromada starých strojů-přes Jawy, Čezety, Nortony, Puchy, a jiné, které
neznám. Dokonce je zde i nový Harley-Davidson Fat Boy. Po krátké prohlídce
zjišťujeme, že už je nejvyšší doba na oběd. Viděli jsme cestou, že na
začátku vesnice je něco jako větrný mlýn přestavěný na restauraci, tak
tam jedem. Cestou za jízdy fotím pár fotek (je to dost riskantní-nezkoušet!).
Roman měl pravdu, že se jedná o restauraci, což jsem nestihl postřehnout
ani já. Vidíme tam parkovat nějakou Suzuki, tak to stavíme hned vedle ní.
Jedná se o Suzuki Bandit S, ale dodnes nevím jestli to bylo šestikilo nebo
dvanáctikilo. Taky to jsou nějací cestovatelé, ale nikde
je nevidíme. Ihned po zastavení zase jdeme do půl těla, je tu dost teplo.
Objednáváme si k pití nějakou limonádu a na jídlo si dávám šunkovou
rolku s křenem a Roman si dává Hemenex. Na silnici kolem projíždí nějaký
maník na sportovní Suzuki GSX-R. Jede jak o život. Při jeho jízdě mu o ten
život, ale fakt jde. Oba jsme jeho už přehnaně rychlou jízdu v obci
odsoudili. Na běžných silnicích, či dálnicích se to dá tolerovat, ale v obci
ne. Během jídla jsem dostal od Romana politováníhodnou zprávu: „Já si s sebou
nevzal ani řidičák, ani občanku“. Přešla mě chuť k jídlu. Co teď?
„Nic, když jsme dorazili bez dokladů už sem, tak se bez nich dostaneme i
domů“ znělo Romanovo rozhodnutí. Taky co jinýho bychom asi dělali, že?.
Dojídáme poslední zbytky a užíváme si polední pauzy a pěkného počasí.
Vytahujeme mapu a přemýšlíme, kam bychom se podívali nyní. Kousek od nás
je Vranovská přehrada s proslulým hradem Bítov. A je rozhodnuto. Mezitím
přichází pár čumilů se podívat na FJR. My se mezitím balíme a jen tak
nalehko sedám na místo spolujezdce a vyrážíme. Restaurace se mi moc líbila-doporučuji!
Po
pár kilometrech se dostáváme do ostrých serpentin. Silnice tu jsou docela
dobrý, ale i na mě je ten náklon (z hlediska spolujezdce) dost velkej.
V jednom místě se nám naskytl perfektní výhled a jediný co jsem
v tu chvíli stihl zakřičet bylo: „Stůj!“ a Roman kupodivu zastavil.
Naproti nám byl na kopci nějaký hrad (pořád jsme si mysleli, že je to
Bítov, tak jsme ho mohutně fotili, nakonec jsme ale zjistili, že to byl úplně
jinačí hrad, ale to je jedno). Dokonce jsem i přinutil Romana, aby se mi
párkrát projel v těchto zatáčkách s výhledem na hrad před
objektivem. Fotky dopadly nad moje očekávání a dodnes jednu z nich mám
jako wallpaper ve Windows. Přijíždíme do dalšího města a zjišťujeme, že
jsme se dostali, mimo naše očekávání, do Vranova nad Dyjí. Našli jsme
docela dobrý místo na parkování u splavu pod výše zmiňovaným hradem. Opět
neunikáme pozornosti místních zvědavců,
kteří zkoušejí uhádnout technické údaje a cenu motorky. Necháme
je, pořizujeme pár fotek, balíme a vyrážíme dál. Projíždíme městem a
vyjíždíme nahoru k hradu, kde se zdravíme s motorkáři a jedeme
dál podél rakouských hranic. Stav silnic se prudce zhoršil a i provoz je tu
opravdu minimální. Jen trneme, kdy nás budou stavět rakouští pohraničníci
se samopaly a psy….
Všude
okolo nás je hromada starých vojenských bunkrů. U jednoho z nich
zastavujeme a opět pořizujeme pár fotek. Dokonce jsme se i vydali na bližší
průzkum jednoho z bunkrů. Kousek od nás je město Slavonice a tak tam
razíme. Pomalu se dostáváme do historického centra a na náměstí hledáme
místo na parkování. Vidíme stát jedno opuštěné Virago, které jsem tu
mimochodem viděl už při minulé návštěvě tohoto města vloni a stavíme
vedle něj. Opět klasická procedura shazování oděvu, když v tu najednou
k nám přijíždí asi pětiletý klučina na kole, zastaví, podívá se
na nás a řekne: „Guten Tag!“ a odjede. Oba dva s Romanem jsme se na sebe
udiveně podívali a pokrčili rameny. Je to zde plný Rakušáků. Na jednu
lavičku si odhazuju svoje věci já, na druhou Roman, na třetí rozkládáme
mapu a na čtvrtou si sedáme. Rakouští důchodci, kteří si nemají kam
sednou, raději jsou zticha a odchází. Začínáme další válečnou poradu,
kam teď jet. Na mapě nacházíme město Telč, ale dříve než se tam
vydáme, tak musíme ukojit potřeby motorky. Žebravé oko na nás už divoce
bliká a my se pomalu balíme a vyrážíme na nejbližší benzínku. Jedeme na
lehko a já s digitálem v ruce jen tak na oko fotím okolo
procházející slečny. To jsou pózy! Tankujeme plnou a řešíme, jak dostat
ty rozmázlý mouchy z plexi. Roman to vymyslel úplně geni(t)álně-vzal
si kyblík s houbičkou na mytí čelních skel a tím to plexi umyl. Ti
Rakušáci na benzínce z nás byli úplně na prášky! Začíná se
ochlazovat a já se oblíkám. Opouštíme město Slavonice a přes Dačice
jedeme do města Telč. Parkujeme v pěší zóně vedle nějakých
italských endurářů a jdeme už pěšky na náměstí. Už z dálky je
slyšet nějaká hudba a nakonec se dozvídáme, že se zde koná nějaký
festival zvaný Prázdniny v Telči. Romanovi se hudba líbí a tak chvíli
posloucháme. Všude je plno krom Rakušáků i Japonců. Roman se svými
2metry, 120kg a helmou v ruce v Japoncích vzbuzuje dostatečný
respekt. Ti se před ním klidí a z dostatečné vzdálenosti ho i fotí,
aby mohli doma ukázat, jak vypadají u nás ti správní motorkáři. Náměstí
je nádherné, právě proto je na seznamu UNESCO.
S hrůzou
zjišťujeme, že už jsme vyfotili všechno, co se do foťáku vleze a po
chvíli odjíždíme směr domov. Ještě potkáváme dva motorkáře na
Harykách a zdravíme se s nimi. Počasí se poněkud zhoršilo a my už začínáme
spěchat, abychom nezmokli. Cesta na Fryšavu a Žďáru n./Sázavou, kde máme
známe se ruší a my hledáme nejkratší cestu domů. U Jihlavy najíždíme
na dálnici a já se už nechávám jen vézt. Vůbec netuším kam jedeme a je
mi to upřímně už jedno. Najednou se objevujeme v Lipůvce u Brna a
pádíme domů. Pohled vlevo nás znejistí, na západě prší a my se jen
modlíme, aby nás to nezastihlo. Provoz byl normální a řidiči byli jako
obvykle normálně nenormální. Je něco po sedmé a my už jsme doma. Byl to
móc pěkný výlet!!!